Harry Potter a dávní mágové - Horcrux

Když je však vyrušila hádka, která k nim doléhala. Harry se zvedl z postele, prošel dveřmi a sešel do kuchyně, odkud přicházely zvuky. Ginny se ho držela jako klíště. U stolu sedělo šest kouzelníků. Minerva McGonagallová, Aberforth Brumbál, Remus Lupin, nějaký vyšší muž v černém plášti a velmi pěkná mladá kouzelnice v nebesky modrém hábitu. Měla příjemnou tvářičku, dlouhé blond vlasy stočené do drdolu, hnědé oči a zvláštní, spíš až uhrančivý pohled. Poslední byla Fleur Delacourová. Velmi živě spolu debatovali a ani si nevšimli, že už nejsou sami.
„...pohár Helgy z Mrzimoru?“
„Podle Albuse si Voldemort schovával předměty od zakladatelů Bradavic.“
„Arry žíkal, še ho viděl u Krrásnohůlek.“
„Ehm, ehm,“ přerušil je Harry.
Všichni se na něj s leknutím otočili. Nastalo ticho. Evidentně byli zaskočeni Harryho a Ginninou přítomností.
„No konečně, Harry,“ rozetnul trapnou situaci Aberforth, „Myslím, že by jsme si to měli poslechnout přímo od tebe.“
Chlapec polkl a sedl si na nejbližší židli, která náležela ke stolu.
„Slečno Weasleyová, jestli by jste mohla …“
„Pane, já sem jí o všem řekl. Myslím, že už toho není moc, co by nemohla slyšet,“ přerušil Harry Aberforthův pokus o odepření informací jeho dívce.
„Harry, neříkej mi pane. Jsme příbuzní. Sice vzdálení, ale jsme,“ upozornil ho Aberforth a pokračoval, „Doufám ale, že jsi si svým rozhodnutím jistý.“
„Pokud myslíš tohle, Aberforthe, tak ona nezradí. Dám za ní klidně ruku do ohně,“ objasnil Harry.
„Já vím, Harry. Ale tohle je velmi vážná věc a týká se jenom členů Řádu. Ani ty by jsi se tom nedozvěděl, kdyby si nás s tím neinformoval,“ nepřipouštěl Aberforth žádné diskuze.
Ginny tedy jenom na Harryho hodila smutný pohled, otočila se na podpatku a odešla do svého pokoje. Na odchodu pronesla něco ve smyslu: „Ale vždyť já se to stejně nějak dozvím.“
Když byla v dostatečné vzdálenosti, spíš tedy, když zmizela na schodech, ujal se slova opět bratr zesnulého bradavického ředitele: „Tak, Harry, mohl by jsi nám o tom snu něco povědět?“
„Já vlastně nevím, co bych vám na tom měl vysvětlovat. Prostě sem viděl, jak Voldemort vkládá pohár Helgy z Mrzimoru do nějakého stromu u Krásnohůlské školy. To je vše.“
„Fleur říkala něco o tom, že prý pohár považoval Albus za jeden z horcruxů. Máme jenom malé informace o tom, co horcruxy jsou. Ale tobě to jistě dobře vysvětlil,“ zajímal se Aberforth.
„No prý ho před několika desetiletími vymysleli kouzelníci z ministerstva. Slouží k uschování části duše. Tím se technicky vzato může dosáhnout nesmrtelnosti. Voldemort na to přišel od Slughorna. K vytvoření každého horcruxu musí mít člověk za sebou alespoň jednu vraždu. To pro něj v té době už ale nebyl problém. Zjistilo se, že by jich mělo být sedm. S profesorem Brumbálem jsme měli za to, že svojí duši vložil do předmětů od zakladatelů Bradavic. To by byly čtyři. Jeden byl deník, který jsem zničil ve druhém ročníku, další byl Zmijozelův prsten, který zničil profesor Brumbál. A poslední by měl být Nagini, Voldemortův had. V den smrti profesora Brum …“
„Říkej radši Albuse, Harry. Byl to taky tvůj příbuzný a jak ho znám, tak by ti to nabídl sám. Ale jak víme, tak k tomu nedošlo,“ přerušil ho Aberforth.
Ostatní přísedící ani nedutali. Zdálo se, že jeho vyprávění pozorně poslouchají, aby jim neutíkaly potřebné souvislosti.
„Tak tedy s Albusem,“ opravil se Harry, „jsme v den jeho smrti šli zničit Zmijozelův amulet, který měl být také jeden z horcruxů, ale ukázalo se, že už tam byl někdo před námi.“
„Harry, takže ty nám chceš říct, že Voldemort rozdělil svojí duši do předmětů, aby si zajistil nesmrtelnost?“ zapojila se Minerva McGonagallová.
„Ano a taky se mu to povedlo,“ konstatoval suše.
„Jak to myslíte?“ tázal se neznámý muž v černém hábitu.
„Jednoduše. Když mi byl rok, tak mě měl zabít. Vtrhnul k nám a povraždil moje rodiče. Pak obrátil hůlku proti mně. Díky oběti mé matky se však kouzlo obrátilo proti němu. Měl zemřít, ale protože v té době už měl horcruxy, tak z něj zbyla jenom část jeho duše. Tak dokázal obelstít smrt.“
„To tedy znamená, že ho nemůžeme zabít, pokud se všechny jeho horcruxy nezničí?“ ptal se opět onen neznámý kouzelník.
„Můžeme mu zničit součastné tělo, ale jak už jste řekl, tak pokud mu bude zbývat byť jen jediný horcrux, tak se bude historie opakovat,“ připustil Harry.
„Ale jestli je prravda, še pohár je horrcrux, tak š tím mušíme něco udělat. Nemůšeme ho nechat tam, kde teď je,“ zapojila se Fleur.
„Proč je to, ale pro tebe tak důležité,“ vmísila se ta krásná čarodějka.
„Vy nevíte, čo je to ža strrrom. Není obyčejný. Je to Matrix. Nejdůležitější strom na světě. Má silný vliv na zvížata i na nás víly. U toho strrromu se setkávají přírodní zdroj magie a ten lidský. Pokud Voldemorrt dal pohár škutečně tam, tak tím narušil rovnováhu magie. Je jenom otážka času, kdy bude přírodní zdroj potlačen. A jelikož všechny víly jšou š ním spojeny, tak by to špatně dopadlo,“ rozhovořila se Fleur.
„Jak moc špatně?“ vyptával se Lupin.
„Mohlo by náš to dokonce žabít. Je jenom zázrak, že še to už neštalo,“ zakončila dívka s vílí krví.
„Takže s tím musíme co nejdřív něco udělat,“ řekl Remus a energicky vstal ze židle.
„Nejlepší by to bylo teď, prrotže je noč. Ve dne tam hlídají zvířata,“ informovala Fleur.
„Jaká zvířata?“ položil logickou otázku Aberforth.
„Jednorožci, kentauři a satiři,“ doplnila svoje informace Fleur.
„Bude to muset ovšem počkat. Nemáme na takovou akci dost lidí,“ oznámila profesorka McGonagallová, „Tím končím tuto schůzi Rady.“
Aberforth, ona krásná kouzelnice a neznámý opustili kuchyni a za pár okamžiků i celý dům. Na odchodu ještě čile debatovali o uskutečnění výpravy a o nutném počtu kouzelníků.
Jakmile za nimi cvakly vchodové dveře, opět promluvila ředitelka Nebelvírské koleje: „Remusi, potřebuji znát přesný počet členů, které můžeš postrádat.“
„Jsem zde pouze já, Bill, Fleur, Tonksová, Arthur a Molly.“
„Tak si vezměte, koho uznáte za vhodné a vydejte se do Francie.“
„Cože? Ale vždyť si před chvíli říkala, že tu na to není dostatek lidí,“ začal se málem hádat Remus.
„Ano to říkala, ale protože někteří členové Rady hledí až moc na bezpečnost, tak jsem to nechtěla říkat před nimi. V takovém případě je ovšem nutná rychlost. Jak nám už vysvětlila Fleur. A teď, když nám Harry řekl o jednom z horcruxů, tak toho musíme využít,“ stála si za svým profesorka.
Remusovi se šibalsky zablesklo v očích a mírně na ní kývnul hlavou. Profesorka se usmála, přistoupila ke krbu a zmizela v zelených plamenech.
„Arthure, mohl by jsi sem na chvíli přijít?“ zavolal Lupin.
Pan Weasley se v kuchyni objevil za pár okamžiků. Hned za nim přiběhla jeho manželka a Tonksová. Ta však zakopla o vlastní nohu a rozplácla se na zem. Remus jí ihned pomohl na nohy a ona mu za to poděkovala krásným úsměvem.
„No, co si potřeboval, Remusi?“ vyzvídal pan Weasley.
„Potřebuji, aby to tady Bill s Molly pohlídali, než se vrátíme z akce,“ řekl Lupin a dal se do pohybu směrem ke vchodovým dveřím, „A ty půjdeš s námi.“
„Samozřejmě. Rád. Ale nemyslíš, že by si mi měl nejdřív říct, o co jde?“ zajímal se pan Weasley.
„Musíme do Krásnohůlek. Harry nám řekl, že tam je jeden z Voldemortových horcruxů.“
„Horcrux? Voldemort si udělal hotcrux?“ vyhrkl pan Weasley.
„Ano. A podle Harryho ne jenom jeden,“ přitakal Remus.
„Ale to je …“
„Teď na to není čas, Arthure. Musíme ho zničit hned,“ přerušil Lupin, „Zůstane tu jenom Molly a Bill. Vezmeme s sebou Tonksovou a Fleur, aby nás navigovala při přemístění.“
„Ne počkej, Remusi. Chci jít s vámi,“ doplnil ho Harry.
„Nikam nepůjdeš. Tohle je věc řádu a pokud vím, tak ty si tam ještě nevstoupil a pokud budu naživu, tak ani nevstoupíš,“ stál si za svým Remus.
„To si děláš srandu? Já sem přišel na to, že pohár je tam kde je. Nemyslíš si, že bych se měl na jeho zničení podílet?“ bouřil Harry.
„Možná že jo, ale pokud by se tam objevili Smrtijedi, tak nemáš takové schopnosti, aby ses ubránil.“
„Cože? Já že nemám potřebný schopnosti? A kdo si myslíš, že tě vytáhl od Dursleyových? Svatý Petr?“
„Já vím, že si mě zachránil ty, ale pokud si dobře pamatuji, když ses objevil, tak si málem umřel,“ nepřipouštěl žádnou diskuzi Remus.
„Za posledních pár dní mám takový nárůst síly a znám tolik nových a účinných kouzel, jako za celý poslední dva roky v Bradavicích,“ pokoušel se ho zlomit Harry.
„Vidíš a to je to, proč ses měl o Talentu dozvědět, až budeš svoje schopnosti perfektně ovládat, až tě nebudou ovládat emoce. Pak se do všeho nebudeš chtít vrhat po hlavě jako teď,“ zkonstatoval Lupin.
„My tě tam prostě vzít nemůžeme. Já nepochybuji, že se o sebe dokážeš postarat. Ale měj na paměti, že Avada kedavra nejde odrazit. A není ještě nikdo, kdo by vymyslel účinný štít. A pokud bys umřel, tak bych to už asi neunes. Zkus mě pochopit, Harry. Já mám o tebe strach a ne jenom já. Všichni, co jsme tady, se o tebe bojíme,“ řekl vlkodlak už trochu prosebným tónem.
Harry na to nic nenamítal. Věděl, že je to pravda, až teda na ten štít, ale to si chtěl nechat jako eso v rukávu. A taky věděl, že ho s sebou určitě nevezmou. Mohl by před nimi klečet na kolenou a nic by to nezměnilo. Proto musel zkusit obrácený gard.
„Máš pravdu, Remusi. Asi bych na ně nestačil. Teda pokud by se tam objevili, o čemž teda dost pochybuji. Každopádně hodně štěstí,“ zakončil dost smutným tónem a vydal se do svého pokoje, přičemž doufal, že mu to spolkli i s navijákem.
Když Remus viděl, jak Harry odchází, zrodil se mu na tváři lehký úsměv od toho, že to „ten kluk paličatá“ konečně pochopil. Jakmile za sebou Harry zavřel dveře, Remus se svým plánem obeznámil hlídající Molly a Billa. Potom s panem Weasleym, Tonksovou a Fleur vyšli před dům a přemístili se do blízkosti Krásnohůlek.
Objevili se na místě, kterou jim popisoval Harry. Prodírali se mezi stromy, až k lesní mýtině, po které podle Harryho vyprávění kráčel Voldemort s pohárem. Cestu jim osvětloval měsíční svit a světlo, které vycházelo z nějakého tajemného bodu za obzorem. S tasenými hůlkami se vydali vstříc osudu. Po několika minutách se jim les rozestoupil a odhalil tak mýtinu, na které v celé své kráse stál mohutný strom. Matrix. Asi na půli cesty ke stromu je zastavil pronikavý hlas: „Ale, ale. Kampak ses to zatoulal, Remusi?“

Mezitím v Harryho pokoji

Harry ležel na své posteli a zíral do stropu. Hlavou se mu honily myšlenky, jestli se má vydat za nimi, nebo jestli má radši zůstat ležet na posteli a nechat to na nich.
„No jasně, že musíš jít za nimi. - Ježíši, to si zase ty? - A kdo by to byl jako jiný? Angelina Jolie? – Vtipný. - No to sem rád, že ses zasmál, ale vážně by si měl jít za nimi. - A proč, jak říkal Remus, oni to zvládnou. Ještě bych mohl přijít k úrazu. - Pane Bože, ty si natvrdlý. Jak by se ti mohlo něco stát, když tvým štítem nepronikne ani Avada kedavra. Ledaže by Voldík přišel na nějakou novou hračku. - Hele nevím, co by tam na mě čekalo.“
Z myšlenek ho vytrhlo lehké zaklepání na dveře.
„Dále.“
Ve dveřích stála Hermiona oblečená jen v narůžovělé noční košili a zkoumala ho pohledem, který jako by říkal „tak chlapče a teď mi všechno vyklop“. Chtě nechtě musel uznat, že jí to fakt ohromně sluší.
„Ahoj,“ pozdravil znuděně a dál se díval do nebes.
„Harry, nechceš mi to už konečně vysvětlit?“ dotírala Hermiona, když za sebou zavřela dveře a posadila se k němu na postel.
„Co všechno?“ zahrál znovu tu svojí nechápající hru, která mu už mimochodem lezla pěkně krkem.
„No tak nejdřív by jsi mohl začít tím, proč tady skoro nikdo není.“
„Nejsou tu, protože vyřizují něco HODNĚ důležitého pro Řád. A nějak se jim nechtělo mě vzít s sebou. Prý by se mi mohlo něco stát,“ dodal nakonec naštvaně.
„A mohl by si mi alespoň říct, kam šli?“ zeptala se dívka na jeho posteli.
„Plní nějaký úkol ve Francii. U Krásnohůlek je schovaný pohár Helgy z Mrzimoru. To by měl být jeden z Voldemortových horcruxů.“
„Harry a ty se jim divíš? Co by si dělal, kdyby se tam střetli se Smrtijedy? Mohli by tě zabít.“
„Ty nevíš, co se dělo ve strýcovo domě. Nevíš, že by mě nemohli zabít. Nevíš, že mě chce Voldík živého. Nevíš všechno,“ konstatoval posmutněle.
„Jak že nevím všechno? Ty si před námi snad něco zatajil?“ vyzvídal Hermiona.
„Jenom pro vaše dobro. Nechtěl sem, aby jste si o mě mysleli bůh ví co,“ ospravedlňoval své dřívější jednání Harry.
„A co by jsme si o tobě asi tak mohli myslet. Jedině snad to, že si Remusovi zachránil život. A to náš názor na tebe nezmění,“ připomněla mu kamarádka.
„Tady nejde vůbec o Remuse. Ale spíš o mě,“ pronesl tajemně.
„Tak povídej,“ vyzvala ho Hermiona.
„Ok, ale slib mi, že to nikomu neřekneš.“
„Slibuji.“
„To, co ti řeknu, neví nikdo jiný a ocenil bych, kdyby to tak zůstalo,“ zhluboka se nadechl a začal poopravovat své vyprávění, „Takže začnu třeba jak sem bojoval se starším Malfoyem. Potom, co sem mu vykryl Cruciatus, tak sem na jednoho ze Smrtijedů poslal Rectumsempra. A fungovalo dobře. Kompletně sem ho podřízl. Chvíli sebou škubal, pak život jeho tělo nadobro opustil,“ Hermiona při těchto slovech zbledla a vypadala jako měsíc v úplňku, „Dalšího Smrtijeda sem odrazil na krb v obýváku a považoval sem věc za vyřízenou. Pak sem si chvíli hrál s tatíčkem našeho drahého Draca. Učil sem ho nějaký nový tance a docela mu to i šlo. Nakonec sem ho omráčil a chtěl sem se i s Remusem přemístit. Moc sem si na to nevěřil, a tak sem se dost dlouho soustředil. Ve chvíli, když sem chtěl z toho baráku konečně vypadnout, tak se ten Smrtijed, kterého sem poslal na strejčkův krb probral a poslal na mě Avada kedavra. Tak sem Remuse pustil na zem a pokusil sem se nějak bránit. Měl sem ale docel kliku, protože mě kletba minula o dobrých 30 čísel. No a já sem na něj poslal to samý. Ale na rozdíl od něj, já sem mířil dost přesně.“
Odmlčel se. Chtěl počkat, až si to Hermiona všechno „zasune do těch správných šuplíků“, ale u ní to byla otázka několika vteřin. Tvářila se však úplně jinak, než čekal. Myslel, že se na něj bude zlobit, že jím možná bude i trochu opovrhovat, jak to už u názoru na zabijáky bývá, ale její reakce ho zaskočila. Chvíli se na něj jenom tak dívala a pak protrhla to ticho, které mezi nimi nastalo: „Já sem tušila, že si nám neříkal celou pravdu, ale ani ve snu bych nepočítala s tím, že bude takhle hrozná. A vůbec nechápu, proč si to neřekl na schůzi.“
„Hermi, já se tam chci dřív nebo později dostat a myslím, že bych na sebe neházel dobrý dojem, kdybych tam vstoupil už s tím, že sem zabil pár Smrtijedů.“
Místnost zase zaplnilo ticho. Harry úmyslně nic neříkal, protože chtěl nechat svojí spolužačku a kamarádku v jedné osobě, aby mu řekla všechno, co jí právě napadne. Hermiona se tím však nijak moc neřídila. Evidentně všechno, co chtěla říct zvažoval nejmíň třikrát, aby neřekla nějakou blbost. Nechtěla důvěru, kterou jí Harry vyslovil tím, že se jí svěřil, ztratit nějakou neuváženou poznámkou.
„Já vím, že je tohle období pro tebe dost těžké a ani se ti nedivím. Ztratil si Brumbála, na nějakou chvíli i Gin, i když to byla vlastně tvoje chyba,“ Harry na ní hodil rozezlený výraz, „ale musíš pochopit, že my jsme tvoji přátelé a s takovými věcmi by jsi se nám měl svěřit. Docela mě mrzí, že nám v tomhle moc nedůvěřuješ.“
„To není nedůvěra, Hermi. Vždyť víš, že už od toho okamžiku, když jsme tě přišli zachránit před tím trollem, vám říkám úplně všechno,“ na Hermionině tváři zahrál pobavený úsměv, „No dobře, tak úplně všechno zase ne, ale to podstatný jo. Já sem měl jenom strach, jak by jste na to zareagovali.“
Vzala mu obličej do dlaní a až skoro mateřským hlasem mu řekla: „Harry, vždycky budeme na tvojí straně a budeme s …“
Harry jí však přestal vnímat, protože se mu před očima objevil hodně zvláštní obraz. Viděl Matrix a u něj Lupina, Fleur a pana Weasleyho. Bojovali proti jasné přesile Smrtijedů. Mohlo jich tam být asi něco okolo deseti. Lupin už vlastně ani moc nebojoval, jenom se svíjel pod kletbou Cruciatus, Fleur ležela na zemi se zlámanýma oběma nohama a panu Weasleymu s Tonksovou docházeli dost brutálně síly.
„Tak chlape, co teď uděláš? - Zrovna ty se mě ptej. - A vadí ti na tom snad něco? Chceš, aby se tě na to snad zeptal třeba Voldík? - Ale ne, prosím tě. Ale ty víš, co se ve mně odehrává, tak by ti mohlo být jasný, co chci udělat. - A co to bude? - No jestli to byla vize nebo něco podobného, což si myslím, tak bych jim měl jít pomoct. - Tak je to správný. Mě to bylo jasný, jenom sem to chtěl slyšet od tebe.“
„Harry, posloucháš mě vůbec?“ zeptala se ho trochu podrážděně Hermiona.
Teprve teď se Harry vrátil na zem. Chvíli na ní zíral a pak energický vstal z postele a sebral si svojí hůlku z nočního stolku.
„Ty někam jdeš?“ zjišťovala trochu naivně Hermiona, protože podle jeho postoje a výrazu ve tváři, který jako by říkal „já vás tam nenechám“ by jeho úmysly pochopilo i dítě.
„Já musím za nimi, Hermi. Jsou jako moje rodina a já je tam nemůžu nechat,“ řekl klidně a pomalu šel k dveřím.
„Nechceš jít za nimi, doufám?“ položila dost stupidní otázku jeho spolužačka.
„No jasně, že za nimi nejdu. Vzal sem si hůlku jenom proto, abych si s ní mohl hrát nebo na rozpálení ohně v krbu,“ poznamenal sarkasticky a kouzlem si zavolal cestovní plášť, do kterého se hned oblékl, poté prošel dveřmi.
„Harry, poslouchej mě,“ zastavila ho Hermiona, když scházel schody, „Nevím, co se stalo, že si tak vylít, ale věř mi, že pokud by potřebovali pomoc, tak by to nějak zařídili.“
„A co si myslíš, že sem viděl?“ vyjel na ní Harry a pokračoval ve své cestě.
„Dobře. Pokud tam musíš jít, tak já jdu s tebou,“ oznámila stroze.
„Ne nejdeš,“ zamítl jednoznačně Harry a pokládal věc za vyřízenou.
„Tak to si piš, že půjdu.“
„Co se tady děje?“ přišel k nim z kuchyně Bill.
„Harry se chce vydat za Lupinem,“ řekla hned Hermiona.
„Cože? Vždyť jsme se na něčem dohodli, Harry,“ pustil se do něj Bill.
„Bille, ty si neviděl to, co já. Tak mě, buď od té lásky, pusť a nech mě udělat to, co je správný.“
„Co si viděl?“ zajímal se Weasley.
„To ti vysvětlí Hermiona,“ otočil rozhovor klidně na svojí spolužačku.
„Já nevím, mě to neřekl,“ bránila se Hermiona.
„Harry tvrdí, že ti to řekl, ty zas že ne. Tak kde je pravda,“ bublal Bill.
„Ale vždyť ty si mi fakt nic neřík …,“ otočila se Hermiona na Harryho.
Místo, kde stál, bylo však prázdné a vchodové dveře otevřeny dokořán. Jak by se dalo poznat, tak Harrymu plán vyšel do posledního puntíku. Mistrně upoutal Billovu pozornost na Hermionu a jemu se tak naskytl krátký okamžik, který využil k nepozorovanému úniku.
„Harry?“ zkusila Hermiona, když ho neviděla stát na svém místě.
Pak její oči sklouzly na otevřené dveře a uslyšela starou známou ránu od toho, jak se Harry přemístil.
Ocitl se na místě, které znal ze snů. Přesně ta samá cestička, na které bylo však daleko víc stop, než si pamatoval. Otočil se směrem, kde tušil světlo za obzorem a rychlým krokem se k němu vydal. Přibližoval se k Matrixu čím dál víc, když k němu dolehly zvuky bitvy a bolestné výkřiky. Dal se tedy do běhu. Když doběhl, poznal obraz, který se mu rozprostřel před očima. Fleur zasáhlo nějaké kouzlo, které jí zlomilo naráz obě nohy a ona tam jen ležela na zemi a jakž takž se snažila vstát, na Lupina nějaký malý, zavalitý Smrtijed evidentně už po několikáté seslal kletbu Cruciatus, pan Weasley se jen ztěžka bránil třem Smrtijedům, kteří si nenechali vysvětli, že si přišli jen udělat piknik, a Tonksová na tom byla obdobně. Jeho zrak padl znovu na dívku se zlomenýma nohama. Ztěžka oddychovala a pokoušela se vstát. To k ní ovšem pomalým krokem přišel Smrtijed a namířil na ní hůlkou. O jeho úmyslech nešlo pochybovat. V momentě, když se chystal vykřiknout kletbu, která zabijí, a Fleur se už začala loučit se životem a odříkávala nějaká francouzská slova, se Harry přemístil rovnou za onoho zakuklence. Oním prásknutím na sebe upoutal pozornost všech, kteří se zúčastnili bitvy.
Zapíchl Smrtijedovi hůlku do levé ledviny a zaburácel: „Avada kedavra.“
Toho smolaře zasáhlo kouzlo nevídanou silou, že až doletěl k nejbližšímu stromu a „otevřel si o něj víko“. Fleur se podívala se zájmem na svého zachránce. Když v něm poznala Harryho, na chvíli se zhrozila, ale po několika vteřinách, kdy ustal boj, mu věnovala krásný úsměv a omdlela.
„Pottere,“ vykřikli sborově Smrtijedi a přestali se věnovat svým protivníkům a vrhli se k chlapci, který sejmul jejich kumpána.
„Explosio,“ vykřikl Harry.
Z hůlky mu vyšlehla rudá koule, která trefila nejbližšího zakuklence a ten se doslova rozstříkl do všech stran.
„Avada kedavra,“ řekl klidně jeden z Voldemortovy „popravčí čety“.
„Harry,“ vykřikl Lupin a snažil se k chlapci, co nejdřív dostat, aby ho mohl zaštítit vlastním tělem.
Z očí pana Weasleyho šel rozpoznat strach ze ztracených nadějí a ztráty chlapce, který pro něj byl něco jako vlastní syn. Tonksová okamžitě zbledla a vypadala, že co nejdřív bude následovat Fleur.
Harry to však vyřešil po svém, namířil hůlkou před sebe a křikl: „Fylaxis.“
Smrtící kletba se od jeho štítu odrazila, stejně jako třeba odzbrojovací kouzlo a řítila se na svého majitele. Toho trefila do prsou a odnesla ho na druhou stranu mýtiny. To nebožtíkovy společníky dost šokovalo. Zůstali stát jako přimražení. Přes jejich masky jim nebylo vidět do obličejů, v kterých se zrcadlila až posvátná hrůza. Avšak členové Fénixova řádu na tom nebyli rozdílně. Na tvářích se jim objevil výraz, který jasně říkal „to snad není možný“ a velmi dobře popisoval jejich vnitřní pocity. Po několika vteřinách klidu zbraní se znovu začalo bojovat. Tentokrát ho však započal Harry: „Avada kedavra.“
Smrtijed, na kterého se kletba řítila, před ní doslova uskočil a vykřikl stejnou frázi, jako zelenooký chlapec. S jeho kouzlem však Harry naložil stejně, jako s tím, které na něj vyslal Smrtijed, který teď už „okusoval kořínky“. A to byl také osud onoho Smrtijeda, který si nevzal ponaučení z události, která před chvílí zbortila jeden veliký mýtus v kouzelnickém světě. To už se do bitvy zapojil i Lupin, pan Weasley a Tonksová. Všichni používali jen smrtící kletby. Demotivace Smrtijedů byla značná. Jen velmi neohrabaně se vyhýbali zeleným paprskům, které během setiny vteřiny dokázali vzít život. V krátkém okamžiku stačil Harry vykouzlit okolo Fleur, která byla pořád v bezvědomí, svůj štít, a tak jí ochránil před jakýmkoli kouzlem. Když se však ohlédl zpět do „pole smrti“ spatřil toho samého Smrtijeda, který mučil Lupina při jeho příchodu. Neměl už na sobě masku, a tak mu šlo pohodlně vidět do obličeje. Byl to ten, který prozradil úkryt jeho rodičů Pánu zla. Peter Pettigrew, neboli Červíček. Jeho krysí tvář osvětloval měsíční svit a on jakoby se vysmíval celému světu. Opět stál zrádce nad Lupinem, který byl proti němu úplně bezmocný, protože svojí hůlku měl asi pět metrů za sebou. Tentokrát ho nemučil. Jen na něj mířil hůlkou a v očích se mu nebezpečně zablesklo. Harry na Remuse namířil hůlku a řekl: „Parmula.“
Okolo Lupina se vytvořila neviditelná koule, připravena pohltit jakékoliv kletby.
„Crucio.“ Kletba Harrymu prolétla kolem hlavy.
„Rectumsepra,“ pronesl chlapec a Smrtijed, který k němu běžel zezadu a měl dost blbou mušku, se zhroutil na zem, kde vykrvácel.
„Avada kedavra,“ křikl bez výčitek Pettigrew.
Zelený had, který mu vytryskl z hůlky, narazil do Harryho štítu, který před několika okamžiky rozvinul okolo člověka, který po smrti jeho kmotra zastával tuto funkci. Lupin neváhal, natáhl se rychle pro hůlku a vyslal na svého bývalého přítele znehybňující kouzlo. Ten odlétl dobrých deset metrů a zůstal ležet na zemi. Pan Weasley a Tonksová přišli ke kusu „šutru“, který ještě před chvílí býval člověkem a pozorovali ho opovržlivým pohledem. Lupin se ztěžka zvedl ze země a během několika kroků stál vedle nich. Harry byl docela ve veliký vzdálenosti, a tak mu cesta k omráčenému Smrtijedovi trvala trochu déle, ale to jen stupňovalo jeho touhu po pomstě, která měla ukončit život jednoho z největších podrazáků všech dob. Teda alespoň podle něj. Když vzal své místo po Lupinovy pravici, pan Weasley pohybem hůlky „oživil vězně“. Ten se chvíli cukal a zmateně se rozhlížel okolo sebe, ale pak jeho pohled spadl na čtyři „soudce“, na kterých závisel jeho život. A podle pohledu na chlapce, který mu jako jediný mířil na srdce, se zachvěl strachem.
„Remusi? Harry?“ začala krysa na zemi.
„Budeme muset poslat sovu do Azka …“
„Crucio,“ zahřměl Harry a Remus přerušil svůj proslov k panu Weasleymu.
„Harry, sakra. Co tě to napadlo?“ sjel ho Lupin, když ani ne po pěti sekundách mučení, prudce strčil do chlapce.
„Co já dělám? Co děláš ty? Sám dobře víš, co tenhle hajzl udělal,“ běsnil Harry.
„Já to vím, ale ty musíš pochopit jednu důležitou věc. Pokud na někoho použiješ kletbu, která se nepromíjí, v souboji, dá se to nějak omluvit. Ale pokud jí použiješ na neozbrojeného člověka, tak si koleduješ o doživotí v Azkabanu,“ informoval ho Lupin.
„Tak to s chutí risknu,“ pronesl nabroušeně Harry, „Crucio.“
„Sakra, ty to nechceš pochopit?“ přerušil ho znovu Remus.
„Správně. Nechci. On zradil moje rodiče a já si ho za to vychutnám tak, že mě bude prosit, abych ho zabil co nejrychleji,“ vyhrožoval Harry a Pettrigrew se při jeho slovech zachvěl strachem.
„Crucio,“ křikl Harry a tentokrát to bylo daleko silnější, než kdykoliv před tím.
Remus ani nikdo jiný ho už nepřerušil. Věděli, že kdyby mu to rozmlouvali, nebylo by to nic platné a zkusit ho ochromit nějakým kouzlem nepřicházelo v úvahu potom, jak si bravurně poradil s kletbou smrti. Harry po několika okamžicích s mučením přestal a zrádce si mohl konečně jakž takž odpočinou a vydechnout.
„Harry. Byli jsem s Jamesem kamarádi. Nelíbilo by se mu, kdyby se doz …“
„Crucio,“ zaburácel chlapec, kterého slova té podlé krysy dost vytočila.
Sklonil se nad zmítajícím se tělem a zařval na něj. V mučení však nepřestával: „Neopovažuj se přede mnou mluvit o mým otci. Ale máš pravdu v tom, že tě za kamaráda považoval. Ale ty si ho bez výčitek zradil a prodal si ho Voldemortovi.“
„Já …já sem nechtěl. To Pán zla mě přinutil. Má zbraně, o kterých se vám ani nesnilo,“ bránil se Pettrgrew, když jeho mučitel přestal se svojí zábavou.
„Jo tak panáček nechtěl. Tak proto si, když jsme tě objevili, běžel za Voldym, aby ses u něj schoval a později mu i pomohl zpátky k tělu,“ řval Harry jako na lesy a hůlkou mu mířil na stříbrnou ruku.
„Crucio,“ pokračoval chlapec s klidem v hlase, „Rodiče ti věřili a ty si je sprostě zradil. Měl bych tě předat soudu. A to taky udělám.“
„Správně, Harry. Odvedeme ho do Azkabanu. Tam se o něj určitě postarají,“ řekl Remus.
V jeho hlase však Harry našel něco, co mu vrtalo hlavou. Mluvil strašně šroubovaně a bylo vidět, že slova vybíral hodně pečlivě. Za pár sekund pochopil proč. Koutkem oka uzřel, jak si pan Weasley připravuje hůlku do soubojové polohy.
„Tak vy takhle,“ zašeptal Harry.
A aniž by cokoliv udělal, tak otec jeho dívky odlétl o pěkný kousek od místa, kde stál. To byl impuls pro Lupina a Tonksovou. Ti ihned tasili hůlky a mířili jimi na Harryho hruď.
„Co to má znamenat?“ zeptal se bublající chlapec.
„To má znamená, že už si skončil,“ oznámil Lupin trestajícím hlasem a stále mu mířil na srdce.
„To si děláš srandu, ne? Ty víš, že zradil tátu a mámu, že je vydal Voldemortovi a ty mi nechceš dovolit ani pomstu? Taky by si měl stát vedle mě a dělat to, co já,“ vyjel na něj Harry.
„Nemůžu ti dovolit, abys ho zabil. Pokud by se na to přišlo a já věřím, že jo, tak by si zbytek života strávil v Azkabanu. Pokud by si měl něco proti tomu, budu tě muset zastavit,“ varoval Remus.
„Ok. Tak dělej,“ vyzval ho Harry a napíchl se na jeho hůlku.
Lupin náhle nevěděl, co má dělat. Chtěl dodržet slovo, ale nechtěl ublížit Harrymu.
„Pokud si dobře slyšel, tak sem řekl, že ho předám soudu,“ připomněl Harry svá slova, když vycítil Removu nerozhodnost a odtáhl se od jeho zbraně, „Tak schovejte ty hůlky.“
Lupin s Tonksovou udělali, jak řekl. Schovali své hůlky do hábitů, ale pořád ho bedlivě pozorovali.
„Takže, pane Pettigrew. Jste obžalován ze zrady a zapříčinění pozdější vraždy Lilly a Jamese Potterových. Chcete říct něco na svojí obhajobu?“ začal Harry své soudní řízení ledově chladným tónem.
„Ale, Harry, já sem nemohl jinak. On by mě zabil,“ pokoušel se obměkčit Harryho kamenné srdce Peter.
„To je všechno, co chcete říct?“ udržoval si Harry svůj nepřístupný tón.
„Víš, James by nechtěl, aby se z jeho syna stal vrah jeho přátel,“ upozornila krysa před Harrym.
„A taky by nechtěl, aby zemřel, protože ho zradil člověk, kterého pokládal za jednoho z nejbližších přátel,“ doplnil Harry.
„Ale ty mě nemůžeš zabít. Jak řekl Remus, šel by si do Azkabanu,“ odkládal vyřčení trestu Pettigrew.
„Myslím, že už bylo řečeno vše. Soud složený z Harryho Jamese Pottera, syna zavražděných manželů Potterových, dospěl k rozsudku,“ pronesl Harry opět chladně, „Petre Pettigrewe, jste shledán vinným ze zrady a zapříčinění vraždy Lilly a Jamese Potterových a odsuzujete se k trestu smrti.“
Teprve teď se probrali Lupin a Tonksová, kteří během „soudního líčení“ stáli jako solné sloupy.
„Harry, to nesmíš,“ vykoktal ze sebe Remus.
Harry se a něj otočil a jejich pohledy se střetly. Z Lupinova podledu se dal vyčíst strach a obavy, ale z toho Harryho šla poznat touha po pomstě, kvůli které by šel i přes mrtvoly. Mezitím, co se tihle dva na sebe dívali, začala Tonksová pomalu vytahovat svou hůlku z kapsy hábitu.
„Nesmím? Tak sleduj,“ pronesl chlapec a nebezpečně se mu zajiskřilo v očích.
Namířil neozbrojenému muži hůlkou na srdce a zaburácel: „Avada kadavra.“
„Expelliarmus,“ křikla Tonksová, ale bylo již pozdě.
Z Harryho hůlky vyšlehl jasně zelený had, který se vpil do srdce Petra Pettigrewa a vysál z něj život do poslední kapky. Jakmile mrtvola dopadla na měkkou travnatou zem a zabořila obličej do hlíny, doputovalo kouzlo Tonksové k Harrymu a vyrazilo mu hůlku z ruky. Ten na ní pohlédl a kdyby mohl zabíjet očima, byla by mrtvá nejméně na deset způsobů. Tonksová polekaně ustoupila o pár kroků a zesinala. Harryho pohled, který od něj nikdy v životě neviděla, se jí zaryl do paměti. Opovržlivý a nenávistný. Harry na tom však nebyl o moc lépe. Dusil v sobě ohromnou touhu na ní seslat nějakou nepříjemnou kletbu. Remus je jen pozoroval se strachem v očích. Nebyl schopen zakročit. Několik okamžiků jí Harry zabíjel pohledem, pak rozevřel dlaň a hůlka mu sama vlétla přímo do ruky. Usmál se na Tonksovou vítězným úsměvem, který jí dokonale přimrazil k zemi, a došel k panu Weasleymu, kterého pohybem hůlky probral a pak pokračoval k Fleur, které byla pořád v bezvědomí. Chvíli stál nad jejím tělem a pak se mu rozšířily oči hrůzou.
„Sakra,“ řekl a kleknul si k jejímu tělu.
Vypadala strašně. Nejen že měla obě nohy skroucené v nepřirozeném úhlu, ale pod pravým ramenem měla možná pěti centimetrovou díru skrz na skrz. A navíc dýchala dost nepravidelně.
„Já sem takový blbec,“ nadával si, „To sem si toho nemohl všimnout dřív?“
Chtěl se dotknout jejího těla, ale prsty mu narazily na nějakou bariéru, o kterou se hezky popálily.
„Sakra,“ vyjekl a chytnul se jimi za ucho.
„Co se děje?“ vyhrkl Remus, který se zjevně jako první vzpamatoval z toho, co viděl a dorazil k Harrymu.
„Co to …pane bože,“ vysoukala ze sebe Tonksová, která dorazila hned po Lupinovi, a za ní pan Weasley, který byl bílý, stejně jako žena před ním.
Harry si jich ani nevšimnul. Pohybem hůlky zničil štít, který sám vytvořil na Fleuřinu ochranu a přiložil jí pravici na ránu pod ramenem.
„Medico,“ pronesl klidně a plně koncentrovaně.
Okolo dlaně se mu rozzářilo zlaté světlo, které vyplnilo její ránu. Harrymu začala škubat ruka, ale se sebezapřením to přemohl a pokračoval v proceduře.
„Co to dělá?“ řekl překvapený pan Weasley.
Lupin s Tonksovou jen zavrtěli hlavami a to bylo také vše, co udělali. Nikdo neměl odvahu Harryho vyrušit. Jen tak kolem něj stáli a pozorovali ho. Náhle se zlaté světlo ve Fleuřině ráně rozprostřelo po celé mýtině a pan Weasley, Lupin a Tonksová si museli dlaněmi zakrýt oči, protože to světlo bylo oslepující. Za několik vteřin zář zmizela stejně rychle, jako se objevila a Fleur se zhluboka nadechla. Neprobrala se však, jen se její hrudník začal pohybovat daleko pravidelněji. Harry se ztěžka zvedl. Nevnímal všetečné otázky lidí kolem něj. Jeho kroky směřovali k jedinému přeživšímu Smrtijedovi, kterého v „částečném pominutí smyslů“ omráčila Tonksová. Namířil mu na hlavu a řekl nějaká slova, kterým bylo velmi špatně rozumět, protože mluvil až příliš potichu. Po dokončení formule mu z hůlky vystoupil bílý oblak, který se spojil s jeho a Smrtijedovou myslí. Nějakou dobu tam jenom tak stál a nic nedělal. Bylo zřejmé, že k něčemu mezi nimi dochází. Pak pohybem hůlky mrak oddělil od své hlavy, a tak se mohl plně vpít do Smrtijedovi mysli.
„Tak chlapče a teď mi vysvětli, co se to tu děje,“ popadl ho za loket Lupin.
„Musel sem mu změnit paměť. Pokud by se Voldemort dozvěděl, že jsme mu tenhle Horcrux zničili, udělal by si jiný a daleko lépe by je hlídal,“ přiznal barvu konverzačním tónem Harry.
„Jasně, chápu. Takže Voldemort nesmí vědět, že vůbec o jeho horcruxech víme,“ hádal Remus
„Správně,“ řekl Harry a přistoupil ke stromu.
„Teď mě napadá otázka, jak se k němu dostaneme,“ neodpustil si jadrnou poznámku pan Weasley.
„To nechte na mě,“ konstatoval Harry a dotkl se pravou rukou kůry.
Jeho dlaň však narazila na nějaké obrané kouzlo. Celým jeho tělem projela spalovací bolest a usídlila se v ruce, kterou se dotknul stromu. Harry zařval jako raněné zvíře a padl na kolena. Ihned se k němu všichni seběhli, teda až na Fleur, která byla pořád v bezvědomí.
„Ježíši kriste, Harry?“ vykřikla Tonksová, když se podívala na jeho dlaň.
Neměla přirozenou barvu, jako zbytek jeho těla. Byla černá. Černá, jako černé uhlí. Možná i víc. Harry to však neřešil a nekladl na to vůbec důraz. Jen na černou dlaň namířil hůlkou a řekl: „Medico.“
Nic se však nestalo. Chvíli tam jen tak seděl, než ho napadlo kouzlo zopakovat. Nestalo se však vůbec nic. Neopakovalo se to, co se stalo u Fleur. Nechápal to. Věděl, že tohle kouzlo dokáže vyléčit jakékoliv zranění, ale tohle mu úplně vyrazilo dech. Neměl však čas na to, aby se zabýval něčím takovým. Měl tu svoje poslání, a tak ho chtěl dokončit. Hrdě vstal, jako by se nic nestalo, a namířil hůlkou na strom.
„Perimo difensa,“ křikl a mýtina se rozzářila žlutým světlem.
Po pár sekundách světlo zmizelo v kůře a Harry mohl přistoupit k dalšímu kroku: „Re-sigino.“
Místo, kam mířil, se začalo měnit z pevné kůry na měkkou těstovitou hmotu. Přivolal si kouzlem pohár. Nechytnul ho však do ruky, nýbrž když byl od něj vzdálený asi půl metru, nechal ho za pomocí hůlky levitovat ve vzduchu. Byl nádherný. Celý ze zlata, posázený rubíny, safíry a byli na něm vyryty jezevci. Bylo však zřejmé, že v něm byla nějaká kapalina, protože místy přetekla přes okraj a dopadla na zem. Jakmile se dotkla trávy, ihned se na tom místě vypálil kruh. Harry pohár ve vzduchu otočil a vylil z něj obsah, který se po dopadu rozstříkl do všech stran. Naštěstí to nikomu neublížilo.
„To je všechno?“ zajímal se Lupin.
„Ne tak docela,“ dopověděl Harry a pohybem hůlky vrátil kůru do původního stavu.
„Difensa,“ křikl a mýtinu opět zaplavilo žluté světlo.
Poté, co zmizelo, vzal Harry jednu z větviček, kterých bylo okolo dost a dotknul se kůry. Větvička okamžitě vzplála.
„Tak a můžeme jít,“ vyzval je Harry, „Nezapomeňte, že se ho nesmíte dotknout.“
Lupin tedy vykouzlil nějaký pytel, do kterého pomocí levitačního kouzla dali pohár. Harry se usmál a vydali se k místu, kde ležela Fleur. Když byli asi deset metrů od stromu, pocítil nějaký náraz a pak se jen propadl do bezvědomí.